Indický príbeh o cestovateľovi, ktorý u fakíra našiel mierumilovnosť a pokoj

zaslal 23.8.99 mihalyi@tuke.sk cez Midi (pozri jej foto-portrét)
ponechávame v češtine a bez diakritiky


   Uceny cestovatel jednou prisel navstivit prosnuleho fakira. Z nejakeho
duvodu se necitil dobre, asi kvuli obtizne ceste. Vztekle si zul boty,
mrstil je do kouta a s mohutnym bouchnutim rozrazil dvere.
   Kdyz je clovek vztekly, zouva si boty tak, jako by byly jeho nejvjetsim
nepritelem. Otevira dvere tak, jako kdyby mezi nim a dvermi bylo
nepratelstvi.
Rozrazil dvere, vesel dovnitr a poklonil se fakirovi.
   Fakir rekl: "Neprijimam tvuj pozdrav. Jdi a omluv se dverim a botam."
   "Blaznite?", zeptal se. "Omluvit se dverim? A paru bot? Proc? Copak jsou
zive?"
   Fakir odpovedel "Nerozumis tomu, kdyz prenasis svuj vztek na tyto nezive
predmety. Hodil jsi boty na zem, jako kdyby se necim provinily, a otevrel
jsi dvere, jako kdyby to byl tvuj nepritel. Kdyz dokazes uznat jejich
jsoucnost a prenest na ne svujn vztek, pak musis byt take schopny se jim
omluvit. Jdi a omluv se jim. Jinak nemam chut s tebou dal rozmlouvat.
   Cestovatel si uvedomil, ze kdyz cestoval tak daleko, aby se setkal s
timto slavnym fakirem, bylo by smesne, aby jejich rozhovor ztroskotal na
takove malickosti. Sel tedy k botam, sepjal ruce a rekl: "Pratele, odpustte
mi mou hrubost." Ke dverim rekl: "Odpustte, provinil jsem se vuci vam, kdyz
jsem do vas tak vrazil." Co vsechno to pro nej znamenalo!
   Ve svych pametech cestovatel napsal, ze si napred pripadal strasne
smesny, ale kdyz se omluvil vecem, neco se s nim stalo: citil se klidny,
jasny, miruplny. Pocit klidu, vyrovnanosti a radosti, ktery ziskal
pouhopouhou omluvou dverim a paru bot, presahl jeho nejfantastictejsi
predstavy.
   Kdyz se vecem omluvil, vesel dovnitr a posadil se k fakirovi. Ten se
zasmal a rekl: "ted je to v poradku, ted jsi spravne naladeny. Ted si muzeme
popovidat. Dal jsi najevo lasku a zbavil ses bremene. Ted muze vzniknout
mezi nama vztah.


Komentár:

Niektori ludia sa spravaju k nezivym veciam s laskou a uctou, zatial co ini ludia sa spravaju k ostatnym ludom takym sposobom, akym by sme sa nevedeli spravat ani k veciam nezivym. Pre cloveka, ktory je plny nenavisti, nie su ludia o nic lepsi ako nezive veci. Na druhej strane clovek plny lasky rozdava zo svojej jedinecnosti, zo svojej osobnosti, svojho ja vsetkemu, s cim sa stretava.